Němci by měli být vděční, že mají tuto alternativu. Neměli by si nechat zkazit optimismus vyhlídkou na koalici CDU/CSU-SPD, píše 14 dnů před předčasnými volbami v Německu web deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). V pořadí 21. Spolkový sněm, si voliči u sousedů vyberou v neděli 23. února.
Němci by měli být rádi, že mají před sebou takovou alternativu: Olaf Scholz (úřadující spolkový kancléř nebo Friedrich Merz (předseda opoziční CDU). Ani jednomu z nich nelze upřít kompetenci: jednomu, Scholzovi, ne proto, že byl tak dlouho ve vládě, druhému, Merzovi, ne proto, že se vyzná nejen ve světě politiky, ale také ekonomiky a financí.
Ani jednomu z nich nelze upřít, že mají představu o tom, jak by se Německo mělo posunout vpřed. To, že nestaví vzdušné zámky nebo barikády, je třetím důvodem, proč i výměna ran mezi nimi, jako byla ta na ARD, působí uklidňujícím dojmem.
Žádná kulturní válka, ale pragmatismus založený na faktech
Dobrá alternativa je tak výrazná, že by si někdo mohl přát, aby nejlepší volbou byl Olaf-Friedrich Merzscholz. Od všeho trochu: růst, investice a bezpečnost odlehčením na správných místech; více pořádku a sociální konsolidace potlačením nelegální migrace; podpora Ukrajiny všude, kde je to možné, bez zatahování Německa do války proti Rusku; posílení EU nikoli proti USA, ale pokud možno s nimi, a to i za Trumpa; žádná kulturní válka, ale pragmatismus. Prostě zlatá střední cesta.
Zejména tento poslední bod charakterizoval duel ve veřejnoprávní televizi ARD. Merz i Scholz se vyjádřili každý po svém, tvrdě k tématu, férovým tónem – až na pár drobných lapsů, kterým se Scholz neubránil (“nechce být tak hloupý“ jako Merz, například).
Scholz v obraně, Merz v oslabení
Spolkový kancléř je v této volební kampani nakonec beznadějně v defenzivě, z níž se dokázal poměrně dobře vymluvit na útočný režim. Jeho nejdůležitějším bodem nebylo ani “porušení slova“ jeho vyzyvatele v otázce AfD, kterému Merz dokázal obratně čelit (Scholz a SPD se naopak vůči parlamentním Levici / Die Linke nijak nevymezili, klíčové slovo PDS/SED (Jednotná socialistická strana Německa SED byla do roku 1990 vládnoucí komunistická strana v Německé demokratické republice, pozn. red.).
Bolavým místem CDU/CSU je spíše finanční únosnost jejího volebního programu – což Scholzovi neuniklo.
Merz naproti tomu ví, že většina voličů je v migraci na jeho straně – masové demonstrace nejsou ani tak odrazem nálad, jako spíše výrazem jasného a emotivního postoje v předvolební kampani, jaký si Německo pamatuje snad naposledy ze Schröderových let nebo ještě dříve z let Schmidta-Strausse – přinejmenším z let před příliš dlouhou a příliš slabou érou Merkelové.
Scholz v dozvuku semaforu
Kdo varuje před polarizací, zřejmě nezažil nebo nepotlačil dobu. Merz nepodlehl pokušení sypat sůl do ran republiky. Koneckonců politická krajina už není tak nedotčená jako tehdy.
V souboji se Scholzem využil Merz migraci, stejně jako otázku “deindustrializace“, jako prostředek k tomu, aby se prezentoval jako muž z lidu, zatímco kancléře vykreslil jako člověka mimo realitu a mimo kontakt s ní. Jeho pokusy prezentovat práci své koalice nikoli jako neúspěch, ale jako úspěch, vyzněly jako vzkazy z ozvěny, ale nikoli jako osvobozující údery.
Na to, aby se Scholz dostal do stínu, to však nestačilo. Merz z toho nevyšel vítězně, což jistě souviselo s tím, že nedokázal proti pokušení financovanému dluhy v zemi mléka a strdí SPD postavit realističtější kalkulaci. Jeho přednost, ekonomická odbornost podnikatelského typu, se proti technokratickému Fuchsovi příliš neprosadila.
Merz, ten impulzivní, Scholz, ten klidný
V klíčovém bodě této volební kampaně – jak se Německo dostane z recese – nechávají oba kandidáti voliče poněkud na rozpacích. Obě analýzy jsou přinejmenším správné; na co se máme připravit, však zůstává nejasné. Důležitá je důvěra, že oba rozpoznali problém a mají dobrou vůli.
Tím se také tento duel liší od protikladů, které hledají útočiště v extrémech, aby ve výjimečných dobách překonaly extrémní obtíže. Merz, ten impulzivní, se musí držet více na uzdě než Scholz, ten klidný. Trochu více impulzivity, trochu méně klidu – a vznikla by směs, která by Německu prospěla.
Bylo by největším, nedobrovolným úspěchem semaforová koalice (končící vládní uskupení v barvách červená-SPD, oranžová-FDP a Zelení, pozn. red.), kdyby se navrátila k tomuto poznání. Scholz sám by nedokázal překonat éru Merkelové, která způsobila, že semaforová koalice tak drtivě selhala, ale kterou Německo tak zoufale potřebuje. Merz sice trpí rozkoly, které se v posledních letech táhnou politickou krajinou, ale má hybnou sílu dosáhnout politického průlomu.
V tuto chvíli si lze představit, k čemu tato kombinace povede. Merz a Scholz budou – škoda! – A “velká“ koalice CDU/CSU a SPD není tím nejlepším řešením. Ale už to není strašidlo, které kazí optimismus z let Angely Merkelové.
